Jako zástupce potravinářství nemohu dál mlčet. Všude kolem nás se vede intenzivní spor o to, jestli se „mandlové mléko“ smí nazývat mlékem nebo jestli „rostlinný burger“ může být masem. Na první pohled se to může jevit jako slovíčkaření. Vždyť přece každý ví, že mandle nedávají mléko a fazole se nepasou na louce. Jenže pod povrchem se skrývá mnohem víc než jen boj o názvy výrobků. Bitva o miliardy, o trh a o to, kdo bude diktovat, co jíme.

Pro nás potravináře je to jasné: názvy jako „rostlinné maso“ klamou. Jak může něco, co nutričně ani technologicky neodpovídá živočišnému produktu, nést stejné jméno? Evropská unie už dávno zakázala označení „mléko“ pro rostlinné nápoje. Logicky by se proto měla snažit chránit i další zavedené termíny, udržet jasné standardy a zabránit tomu, aby se zažité výrazy používaly tam, kam nepatří.

Proč jde o takový problém? Protože ve většině případů nemluvíme o alternativách, ale o imitacích. Skutečná alternativa by měla nabízet srovnatelné složení a výživovou hodnotu – řekněme třeba podobné množství bílkovin jako maso nebo mléko. Jenže mnoho rostlinných „imitací“ tomu neodpovídá. Některé mají obsah bílkovin dokonce nulový. A to je pro spotřebitele, kteří si myslí, že kupují plnohodnotnou náhradu, naprosto zavádějící. Jsou zkrátka klamáni.

Na druhé straně mince stojí vegani a výrobci rostlinných výrobků. Jejich hlavním argumentem je, že všichni přece vědí, co kupují. Tvrdí, že na obalu je přece zřetelně napsáno „rostlinné“ nebo „veganské“. To, že zároveň zuřivě bojují proti jakémukoli omezení těchto názvů, je ale pozoruhodné. Kdyby šlo o takovou malichernost, proč do toho investují tolik energie a peněz na právní spory a kampaně? Odpověď je jednoduchá: marketing, marketing a zase marketing. Používání tradičních názvů je mistrovským tahem. Známé slovo funguje jako zkratka. „Veganský steak“ okamžitě dává tušit, k čemu je produkt určen, jak ho připravit a do jakého jídla se hodí.

A to nás dostává k jádru věci. Mnoho veganských náhražek je vyrobeno z relativně levných surovin – sója, hrách, kokosový tuk, škroby, aromata. Některé také mohou mít vysoký obsah soli, cukru nebo nasycených tuků. Jejich výrobní náklady jsou výrazně nižší než u tradičních živočišných produktů, které vyžadují chov, krmení, veterinární péči a složité zpracování. Přesto se rostlinné výrobky často prodávají za násobně vyšší ceny. Použití slov jako „maso“ zvyšuje atraktivitu a marketingovou hodnotu produktu a spotřebitelé jsou ochotni si připlatit za něco, co zní povědomě, i když se složením a chutí může od originálu výrazně lišit.

Nedívejme se na tuto debatu jako na malichernou hádku o terminologii, ale jako na klíčovou součást dalšího vývoje v potravinářství. Je to střet etiky, udržitelnosti, zdraví a – co si budeme povídat – i obrovských ekonomických zájmů. Ať už se rozhodne jakkoli, vliv to bude mít na to, co nám přistane na talíři. A my, tradiční potravináři, budeme dál usilovat o poctivost a transparentnost pro naše spotřebitele.