Nápad je to na první pohled jednoduchý. Zdražíme potraviny s vysokým obsahem cukru a tuku – a lidé je přestanou kupovat a jíst. Takhle to v praxi ale nefunguje. Jak ukázala maďarská „daň na chipsy“ z roku 2011 nebo dánská daň na cukr, opak byl pravdou. Spotřeba po zavedení daně naopak mírně vzrostla. Lidský mozek se nenechá obelstít. Kdo má chuť, ten si prostě buď koupí dražší zdaněnou čokoládu, nebo si cukr najde v jiných, nezdaněných potravinách. Skutečné řešení je v prevenci a motivaci. Je nutné investovat do hřišť a sportovišť, přimět lidi k pohybu a cílit peníze na osvětové kampaně. Navíc, potravináři v Česku již mnoho let aktivně pracují na vylepšování receptur. Jde však o dlouhodobý proces. Snížení obsahu, či dokonce odbourání některých složek by v mnoha případech zásadně ovlivnilo texturu a chuť výrobku, což by mohlo vést k odmítnutí ze strany spotřebitelů. V potaz je třeba brát také technologii výroby, protože pokud například sůl, která funguje zároveň jako přirozený konzervant, snížíte pod určitou hranici, pak ji musíte nahradit přídatnými látkami, aby se zachovaly vlastnosti výrobku. Proto musejí být veškeré změny zaváděny uvážlivě a postupně.

Komentář prezidentky Dany Večeřové byl zveřejněn v rubrice PRO A PROTI v 48. čísle týdeníku Echo.