Problémem v Česku je, že existuje obrovské množství dat, ale tato data nejsou mezi regulačními orgány a ministerstvy sdílena. Brání tomu dokonce zákonná pravidla, tudíž novela se vydává směrem, aby se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k těmto datům dostal.

První taková vlaštovka v podobě novely zákona o cenách byla schválena před začátkem tohoto léta. Úřad bude mít možnost se k těmto datům dostat, aby získal prvotní indicie, jestli se na tom trhu neděje něco, co by mohlo napovídat protisoutěžnímu jednání. Nicméně úřad není regulačním orgánem. Jsme v tržním hospodářství, to znamená, že je to střet nabídky a poptávky, který tvoří ceny na trhu. Úřad není od toho, aby stanovoval, za kolik má prodejce prodávat, ale disponuje nepřímými nástroji, kterými může samozřejmě trh kultivovat. 

Namátkou bych uvedl naši dlouhodobou strategii postihovat dohody o konečném určování cen pro prodej. To je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy velkoobchodní prodejci stanovují maloobchodníkům, za kolik mají prodávat zboží. Většinou to spočívá v tom, že mají nařízeno prodávat za určitou cenu, která je samozřejmě vyšší, než za kolik by maloobchodní prodejce prodávat chtěl. To potom vede ke zvyšování cenové hladiny, kterou vlastně zaplatí konečný spotřebitel. V tomto jsme v posledních letech poměrně úspěšní. Trestali jsme velké vertikální dohody, zejména v oblasti bílé techniky, elektrospotřebičů nebo kuchyňského vybavení. Je to tedy nepřímý nástroj, který může tlačit na trh. Popisují to i statistická data – když se podíváme zpětně na trh bílé techniky nebo elektrotechniky, vidíme, že ceny se i v době vysoké inflace v letech 2022 a 2023 příliš nezvýšily. Trh tedy dostává signál, že se na něj úřad dívá a dobře o těchto praktikách ví.

Celý článek si můžete přečíst zde:

Ilustrační foto: pixabay